Pomíjivost

Procházím sám krajinou nevšední

srdce mám sevřené.

Po zádech mráz mi přechází

dech se tají, snad spím.

Opilý štěstím v zástupu lidí

skrývám svoji tvář.

Na stezce odvahy v ulicích světa

vracím se zpět do světlých dní.

Stoupám a nevnímám,

koukám a všechno odmítám,

mám svůj svět a v něm jsem sám.

Otevřenou bránou žití

procházím dál tam, kam jít mám.

Plnými doušky polykám vzduch

v prostoru bez hranic.

Tváře všech lidí pomalu mizí

zbyly jen obrysy.

Minulost skončila nastává zítřek

krásný a bez chyby, jak dnešní den.

Stoupám a nevnímám,

koukám a všechno odmítám,

mám svůj svět a v něm jsem sám.