Prodavač smíchu

Deštivého dne, měsíce října 1845 přišel k lékaři na bulváru du Temple v Paříži muž...

"Doktore, pomozte mi. Stále bolestněji cítím smutek a sklíčenost z prázdnoty a osamění života. Už nemám sil bojovat s osudem, ani věčně zapomínat na hořkost světa kolem mě. Světa bez svědomí. Ztrácím víru v život sám."

"Na vaši nemoc nemám lék," odpověděl doktor "ale poradím Vám. Kousek odtud, v divadle Funamblues hraje největší z Pierotů, vynikající mim Deburau. Běžte se na něj podívat. Ten člověk je báječný. Jeho pantomima Vás určitě nadchne a vrátí Vám ztracený optimismus. Ve svých rolích se lidem přímo rozdává."

Pacient smutně na lékaře pohlédl, bolestně se mu zkřivila tvář a tiše řekl: "ale doktore, já jsem Deburau."

Za devět měsíců po našem příběhu 16 června 1846 Jean Baptiste Gaspard Deburau zemřel.

Prodávám smích na ulicích a náměstích.

Cena je vysoká, za přetvářku a bolest na duši.

Z výkladních skříní šklebí se tváře šťastných lidí.

V sobě mám věčnou noc, bojím se a nesmím volat o pomoc.

Jsem prodavač smíchu - není mi do smíchu.

Ostrůvky nástupišť, parky a dětský smích,

to všechno potkávám na cestách obchodních.

Na každém rozcestí šlapu si po štěstí

odmítám, co přijmout mám, co nechci s díky přijímám.

Jsem prodavač smíchu - není mi do smíchu.

Jsem prodavač smíchu - není mi do smíchu.